Přírodní vývěry

 

 

Přirozené vývěry

 

Přirozený vývěr je takový, kdy minerální voda přirozeně vyvěrá na povrch. Pokud má být taková minerálka pitná, je nutné, aby byl vývěr vystrojen vhodným jímáním, které umožňuje odběr a chrání minerální vodu před znečištěním povrchovou vodou. Tato jímání jsou často jednoduchá, historická – přesto dobře funkční. Běžným způsobem je jímání dutým kmenem, či dřevěným soudkem. Někdy je jímání provedeno vyzděnou šachticí.  Pokud je opatřeno i přepadovým korýtkem či trubkou (aby nebylo nutno nabírat přímo z jímky), je to ideální stav. V otevřené jímce se můžeme přesvědčit, zda není minerálka znečištěna spadlými předměty či živočichy, nebo je-li čirá či zakalená. Také můžeme pozorovat intenzitu probublávání.

 Jímání uzavřenou skruží či zvonem pohled do pramene neumožňují, jsou ale odolnější proti vnějšímu znečištění a bezpečnější.

 

 

Umělé vývěry

 

Nejčastějším umělým vývěrem je vrt. Jsou jím často zachyceny minerálky, které by jinak přirozeně nevyvěraly. Někdy jsou vrty jímány minerálky, které původně vyvěraly přirozeně, ale povrchové jímání bylo z nějakého důvodu nevyhovující. Je bezpečnější s ohledem na možnost znečištění. Jímá minerální vodu z větší hloubky, což zabraňuje i případnému znečištění průsakem. Minerálky z vrtů bývají i více nasyceny CO2, který jinak v otevřené jímce částečně vyprchá.

 

Je ovšem zcela jasné, že minerálka z bublající průzračné studánky prostě chutná jinak, než minerálka z trubky odněkud ze zdi, třebaže bezpečnější a kvalitnější.

 

                                                                                                                                                   

Přehled typů jímání

 

 

 

Výskyt přirozených vývěrů uhličitých minerálek

 

Přirozené vývěry uhličitých minerálních vod lze v současnosti v Čechách nalézt pouze v západočeské oblasti. Jedinými výjimkami jsou Novoměstská kyselka u Nového Města pod Smrkem a Ostrá voda ve Třticích.

V oblasti Tepelska, Českého a Slavkovského Lesa, Smrčin a Chebské pánve se zachovaly desítky historicky zachycených přírodních vývěrů. Ještě větší je množství vývěrů nikdy nezachycených, či zanedbáním zchátralých do nepoužitelné podoby. Několik pramenů bylo v posledních letech rekonstruováno, často velmi zdařile. Velmi hezkým příkladem jsou Panská kyselka u Drmoulu, či Otročínský pramen. Některé rekonstrukce se však příliš nepovedly (Svatovítská kyselka, Služetínská, Podhorní mlýn).

 

Prameny v lázeňských městech jsou vesměs podchyceny vrty a původní vývěry zlikvidovány. Prameny jsou však dostupné a vzhledem k jímání i v lepší kvalitě. Drobné zdroje v okolí se někde zachovaly v původním stavu (Mariánské Lázně).

Významnější zdroje mimo lázně, vhodné svou vydatností pro plnírny, jsou většinou nedostupné. Pouze u některých je zachována možnost veřejného odběru (Korunní, Grűnská).

 

 

Západočeská oblast

 

 

 

 

Odebírání a trvanlivost minerálních vod

 

 

Přírodní kyselka i při dobrém jímání je samozřejmě odlišná od minerálky z lahve. Většinou má vyšší obsah železa, proto je chuť trochu jiná. Minerálka průmyslově produkovaná je úpravou železa zbavena a dosycením kysličníkem uhličitým stabilizována. Na druhou stranu pro možnost přepravy, distribuce a uchování je takováto úprava nutná.

V přírodní kyselce jsou rozpuštěné minerální látky drženy v roztoku přítomností CO2. Vývěrem do otevřené jímky a také odběrem do lahve se vždy část CO2 uvolní. Tím dojde k porušení rovnováhy a část solí se v roztoku vysráží. Je to způsobeno tím, že rozpustné hydrogenuhličitany (vápenatý a hořečnatý) přejdou na nerozpustné uhličitany. To se projeví jako opalescence, kal, nebo až agregované sedimenty. U železnatých kyselek dochází k vysrážení vloček hydrátu kysličníku železitého a hydroxidu železitého. Ty mají značnou adsorpční schopnost, a z kyselky adsorbují do sedimentu různé látky (typicky např. arzenité). Vysrážená kyselka, oddělená od sedimentu pak chutná jinak. Je méně železitá, ale pokles koncentrace např. arzenu může být výhodou. Jedná se v podstatě o obdobu vodárenské úpravy vody čiřením.

Hodně kyselek má za čerstva patrný sirovodíkový pach. U některých je i dost výrazný (polabské). Pokud takovou kyselku ponecháme v dobře uzavřené lahvi, ztratí se tento zápach po několika dnech, nejdéle po týdnu. H2S pravděpodobně přechází reakcí s ostatními složkami minerální vody do jiných sloučenin. Uvádí se obvykle kombinace mikrobiologických a oxidačních procesů (1), (2). Minerálka pak chutná trochu jinak, ale pro toho, komu zápach vadí, může být přijatelnější.

 

Některé minerální vody s vyšší perlivostí, menším podílem hydrogenuhličitanů vápníku a hořčíku a také železa jsou stabilnější a vhodnější ke skladování.

Jinak má konzumace přírodních kyselek smysl pouze v krátkém čase po odběru.

 

Pokud minerální vodu nalijeme do otevřené nádoby a necháme zcela uvolnit rozpuštěný CO2, můžeme si podle zákalu a barvy udělat představu o obsahu uhličitanů vápníku a hořčíku a obsahu železa. Na obrázku je vidět, jak vypadá minerální voda po odstátí, odplynění a vytemperování na 25˚C. Stav zhruba po 5ti hodinách od přelití z přepravní lahve, den po odběru.

 

                                                        

 

Zleva: Magnesia (z prodávané lahve), Magnesia (Grűnská), Otročínská, Oriona

 

 

 

 

Rizika přírodních vývěrů

 

 

 U přírodních vývěrů minerálních vod většinou nejsou k dispozici informace o složení. Obvykle se významně neliší od ostatních pramenů v oblasti. Nelze však vyloučit přítomnost potenciálně škodlivých složek (chemických, fyzikálních či biologických).

Příkladem je minerálka Ida, u níž obsah arzenu 48x převyšuje normu. Kolem tohoto faktu se v poslední době rozvířila až hysterická kampaň, která nakonec vedla k uzavření prameníku. Je však třeba říci, že norma se týká pitné vody. Limity škodlivin jsou stanoveny tak, aby nedocházelo k poškození zdraví při plném krytí pitné potřeby danou vodou. Pokud konzumuji takovouto minerálku jednou za rok, rozhodně mi neublíží.

Podobná situace je i v případě minerálek s vyšším obsahem radioaktivních prvků.

Celkově lze konstatovat, že žádný z přírodních vývěrů minerálních vod není z výše uvedených hledisek nebezpečný při občasné konzumaci.

 

 Jiná je situace u biologického a bakteriologického znečištění. Zde u některých přírodních vývěrů reálně hrozí riziko. Pouze zcela výjimečně jsou u některých pramenů dostupné výsledky bakteriologického rozboru. Většinou je třeba se rozhodnout podle vlastního dojmu. Minerálky z vrtů, které vyvěrají přetlakem, lze považovat za bezpečné. Také prameny podchycené zvonem, či jiným hlubším jímáním bývají v pořádku. U otevřených jímek je třeba se podívat na stav jímky a okolí. Rizikem je zejména příliš zapuštěná jímka, cizí předměty či živočichové v jímce nebo zdroje znečištění v okolí. Pokud je jímka čistá, okolní terén suchý, pramen má dobrou vydatnost a voda nemá žádný cizí zápach, je jen malé riziko. Naproti tomu prameny malé vydatnosti, v podmáčeném terénu, v blízkosti kaliště zvěře nebo na pastvině dobytka mohou být problematické. Dobrým vodítkem je i to, zda je pramen využíván, a tedy ověřen někým jiným.